Cílem projektu je Vás nenásilně strhnout z výkonového závodu zpět. Na realitu, blíž k podstatě života, na zem. Ke svému tělu. Na chvíli snížit otáčky, opustit věčně přemýšlející stav s nečekanou lehkostí. Zjistit, že díky citlivému přístupu a empatickému doteku, je na tom světě líp, než to dosud vypadalo.
Baví mě dělat lidem radost. Prevencí rozkladu fyzična, podporou psychického rozpoložení a to vždy nenucenou pozitivní cestou. Už od roku 2014.
Kdo za to může?
Jmenuji se Martin Řehák. Působím mladě, ačkoli zub času a živnost na mě nechávají značky opotřebení.
Na svět jsem přišel několik měsíců před sametovou revolucí. Vyrůstal v rozvíjející i upadající ekonomice, po střední průmyslové škole si prošel několika vysokými školami, abych až v 25 letech zjistil, že moje ideální cesta plyne jinam, než si rodiče představují. Už před tím jsem si jen tak pro potěchu mého okolí a zajištění, že práci odvedu správně, udělal několik drobných masérských kurzů. Počátkem roku 2014 znechucen chováním všech zaměstnavatelů i zaměstnanců, které jsem poznal v různých oborech, a motivován hesly typu „dělejte co dělat chcete a co umíte“, jsem úspěšně prošel rekvalifikací, zařídil papírování a skočil do moře živnostníků.
V září 2015 jsem se účetně dostal z finanční ztráty. Do té doby jsem živnost živil brigádami. Naštěstí jsem byl tak zatvrzelý a odolával náporu okolí, že nyní dělám práci, která mě naplňuje. Díky tvrdohlavosti jsem řemeslo neopustil ani v době neuvážených nařízení a šíření strachu během Covidu a následných ekonomických nejistotách.
Znáte někoho normální? Tak to ho neznáte
Jiří Charvát
Jsem senzitivní, poznám nesoulad, ačkoli ho nedokážu pojmenovat. Mám rád upřímnost, vím, že je někdy těžké ji vyslovit. Mám rád rozmanitost a krásu lidských těl, baví mě různé lidské příběhy. Rád čtu v lidech, když mě pustí. S některýma lidma mi nevadí jen tak ve dvou mlčet, s jinýma si energicky doplňujeme věty. Nevnucuju se, působím introvertně.
Miluju toulání se kouty čistou divokou přírodou i pořádnej prasáckej burgr v civilizaci. Rád si koupím kvalitní filtrovanou kávu, někdy přijde chuť na její parodii v podobě rozpustné. Otáčím se za hezkými dívčími zadky i si posmutním nad tělem zatěžkaným obezitou. Umím mluvit zdvořile i rád povolim uzdu u pivka, když „to má plac“. Srdce mi nadšeně poskočí, když se s někým setkám očima v metru, sám však při delší cestě dodělávám resty na telefonu. Mám rád staré tratě a vlaky, ze kterých se dá vystrčit hlava. Zároveň se mi líbí tichost a plynulost elektroaut. Jsem moc komfortní na to si dát ráno studenou sprchu, pak ale skočím do průzračného rybníku uprostřed hor v 6°C.
Lidé odcházejí s lehčím pocitem bytí, spokojení, mírně otupělí a postupně se vnímání jejich života stává pozitivnější.
Není to každodenní služba, ale příjemný zážitek, kterým si člověk udělá radost jednou za čas a nahradí dražší materiální potřeby.
Třeba časem něco dopíšu, něco odkryju na instáči. Kdo ví. Nebylo by lepší se setkat osobně?
